Taky už je to dávno,  když bylo mojí paničce nějak smutno, seděla u PC a brouzdala po internetu. Našla tam fotografii westíka, ležel na břiše a smutně koukal, možná měla pocit, že se ten westík cítí stejně jako ona. Panička si obrázek uložila do počítače a stále se na něj chodila dívat (myslím, že už se jí  stýskalo po nějakém čoklíkovi). Dcera jí říkala, ať si nějakého pořídí, ale ona zase říkala, že už žádného po zkušenostech s dvěma fenkami domu nechce. Stejně jí to nikdo nevěřil.

Jednou takhle v neděli okolo poledne se její dcera šla podívat na internet a našla inzerát, ve kterém nabízeli fenku westíka, ale nebylo to za rohem, pouhých 218 km od Prahy. Panička se nenechala dlouho přemlouvat. Stačil jeden telefon do Vyškova a hurá….

Všimla jsem si, že pořízení nového psa se vždy točí okolo jídla. Zase holky vyrazily bez oběda. U prvního psa jela panička nakupovat zeleninu, přivezla Betty, u druhého nestihla knedlíky jak mazala pro Báru, u třetího (to jsem já) zase nebyl oběd. Kdybych je neznala a četla to, asi bych do té rodiny nechtěla, měla bych strach, že se nenajím.

Já si tak v tu dobu hezky blbla se svými sourozenci, to bylo honění, hopsání, okusování, škádlení….  najednou  zvonek a byla u nás návštěva. Všichni jsme se hnali a chtěli jsme si s nimi hrát, protože každý, kdo k nám přišel se nám hned věnoval. Předváděli jsme jim všechny naše psí kusy, okusovali jsme trnože u židlí, okusovali jsme jim ruce, čůrali jsme na zem, leželi na zádech a nechali se drbánkovat na pupíku, lezli jsme po nich i  po sobě.

Najednou jsem si všimla, že vedle nich na zemi leží nová hračka, byla jsem u ní první, naštěstí nebyla těžká, unesla jsem ji v tlamičce.  Ta tak pěkně cinkala, všichni sourozenci šli po mně a chtěli mi ji sebrat, ale já se nedala, nikdy jsem si s ničím takovým nehrála, proto jsem se rozhodla, že se nedám. Neposlouchala jsem, o čem se baví, jen jsem slyšela „ Tu si bereme, vzala si klíče, bude naše.“ a s klíčema v tlamičce si mě ty dvě odnášely do auta..

Cesta se mi moc nelíbila, celou dobu to drncalo, ještě že mi před cestou nedali najíst. Seděla jsem sice jedné z nich na klíně, to bylo fajn, celou dobu mě hladila a drbala kožich. Nevýhoda byla, že jsem neviděla ven, tak jsem se rozhodla, že se jí vyšplhám za krk. Tam se mi ale líbilo, viděla jsem ven, věděla jsem, že nespadnu, protože z druhé strany byla opěrka. Hezky jsem si usnula a probudila jsem se až v Praze, v novém domově.

No jo, ale bylo mi tak moc smutno po mamince  po sourozencích, kdybych uměla plakat, tekly by mi slzy velké jako hrách. 

Úplně jinak to v novém domově smrdělo, neměli ty bezva židle s trnožema, do kterých jsem mohla kousat, nebyla tam zahrada, kde jsem se mohla válet. Jediné jejich štěstí bylo, že mě pouštěli do atria a na terasu, mezi stromky a kytky…..to mi trochu připomínalo zahradu, na kterou jsem byla do té doby zvyklá.

Vidíte, kdybych neulovila ty klíče první, nebyla bych tady a to by byla škoda. Jsou na mě moc hodní, a já celou tu jejich lidskou smečku mám ráda.

Občas si sice postavím hlavu a jsem paličatá, ale přišla jsem na to, že mi to není nic platné, protože panička je daleko paličatější a tvrdohlavější a já s ní prostě nehnu.  

A z toho všeho plyne ponaučení, že kdo zaváhá…… nemá moji paničku. :))

                                                                    Růža