Silničáři nezaspali

Jak jsem už psala v jiném příspěvku, když se mi zachce, můžu si vyběhnout ven sama a hlavně bez obojku , ale protože nedosáhnu na kliku, musím stále žebrat, aby mě pustili do atria nebo na terasu.

Panička zase jednou navečer něco klohnila na sporáku, nechtěla si se mnou hrát a já se nudila. Ne, že bych si doma neměla s čím hrát, mám plný košík hraček. Jak mám svátek, narozeniny nebo jsou Vánoce, vždy nějakou dostanu. Také mám svůj gumový mobil a anténou, je žlutý a krásně píská, ale nevím na co ho mám, protože mi panička odmítá do něj kupit kredit, prostě mobil na prd!

Tak dlouho jsem skákala na dveře (jásá, protože jí skáču po záclonách J), až mě pustila ven. Venku už byla tma a to mi vyhovuje, nevidí na mě a můžu si dělat co chci. Vyskočila jsem ven a najednou jsem byla po kotníky v něčem hnusném, mokrém, studeném....brrrr. Okamžitě jsem se otočila a chtěla jsem zpátky do kuchyně. Ale představte si, že se mi panička začala smát (nechápala jsem proč), venku rozsvítila , popadla mě, vyšoupla ven a sama si klidně zalezla zpátky do teplé kuchyně.

Věřte mi, nemohla jsem hrůzou udělat ani krok. Stála jsem celá nešťastná u dveří, vyběhla jsem bez bot, tlapky mě zábly, stále mi něco mokrého padalo na záda, prostě počasí, že by psa nevyhnal a ona to udělala. Popošla jsem pár kroků a najednou jsem měla těžké tlapky, všechno se mi na ně lepilo, měla na nich nějaké koule, které mi vůbec neslušely. Ještě že jsem nebyla čerstvě ostříhaná, ale pořádně zarostlá, protože jinak bych tam asi umrzla.

Panička se na mě koukala přes okno, stále se mi smála a ještě si šla pro foťák, aby mě vyfotila…… jak ponižující.  

Nakonec si vzala boty (čtete dobře, ona v botách - já bosa) a šla také ven. Pravda je, že to mi dodalo odvahu, když se v tom nebojí chodit ona, proč bych se měla bát já? Strach za mě začal opadávat a já jsem zjistila, že to není tak strašné, teda až na ty koule na nohách. Panička mi hned začala dělat bílé balonky a kutálela je po zemi, já za nimi lítala, ale nemohla jsem je vzít do tlamičky, byly studené jako to svinstvo na zemi. To svinstvo byl sníh.

Večer jsme spolu šly ven na procházku a tam to bylo také, všude kam jsem se podívala bylo bílo. Cestou jsme s paničkou potkaly několik pejsků, také se nebáli, poznala jsem to, protože vrtěli ocáskama.  Chtěla jsem se jich zeptat, jestli je také zebou tlapičky, ale při těch blbinách co jsem s nimi dělala, jsem na to zapomněla. To bylo lítáníčko …jedna radost.

Doma jsem šla rovnou do vany, panička mi musela osprchovat ty koule, já je měla i na bříšku. Utřela mě do osušky, (musím se pochlubit, mám jich několik, osuškami na mě nešetří), ale mizerně, tak jsem se jí dosušila na kobercích a samou únavou jsem si usnula.

Pozdě v noci jsem se probudila, ta moje ještě nespala, tak jsem zase chtěla jít ven. Ale měla jsem smůlu, protože po půlnoci se panička venku bojí. Jsem ráda, že jsem u ní objevila také nějakou slabinu, stále si hraje na „paní Chytráčkovou“ a nakonec zjistím, že je poseroutka. Já se teda venku nebojím vůbec.

Pustila mě jen do atria a já nevěřila svým očím, sněhu napadlo ještě víc.

Silničáři tentokrát snad poprvé nezaspali, měla jsem prohrabané cestičky. Pane jo, to se mi to po nich hupkalo.

                                                                     Růža