Relax -  jaro 2005

Když nemám co na práci, není moc veliké vedro, tak si pěkně relaxuju na lehátku. Je to žůžo, protože z lehátka vidím na paničku do kuchyně.

Ten výhled není sice úplně takový, jak bych si ho představovala, protože má ve dveřích síť proti hmyzu, ale každopádně nepřeslechnu otevření lednice nebo šustění pytlíku. Ona mi sice z jejího nic nedá, ale co kdyby náhodou jí něco upadlo na zem a já byla rychlejší?

Taky tady dobře slyším všechny čoklíky a vím, co se v okolí děje. Ne, že bych byla nějaká drbna, to nejsem, ale přehled musím mít. Někdy je to s nimi takové poštěkáníčko, divili byste se, o čem všem si povídáme. Když už si povídáme hodně dlouho, tak na mě panička houkne „ticho“ a já musím sklapnout. Štve mě to, protože když ona drbe s někým po telefonu, tak jí taky nechám povídat.

Venku máme dvě budky pro sýkorky, nevím proč dvě, když já mám boudu jen jednu a k tomu je ještě plastovou. Vůbec nechápu, jak se těm sýkorkám v těch budkách může líbit. Mně se v boudě nelíbí vůbec.

Panička mi ji koupila když jsem byla malá proto, abych si do ní zalezla když je sluníčko. Tenkrát ji domů z Hornbachu přitáhla s velikou slávou a myslela si, že mě jako udiví. Hezky mi ji vystlala dekou, naházela mi tam několik hraček a myslela si, že se asi radostí pominu. Nebyla jsem to já, kdo se málem pominul. Mně se tam totiž moc dobře čůralo, nikdo mě neviděl, měla jsem klid a soukromí.

Zkoušela jsem,  jak dlouho to panička vydrží. Pochcanděnou deku vzala, vyprala, vymyla boudu octovou vodou a zase mi v boudě ustlala. Byla jsem ráda, nebudu přece chodit chcandit  do smradlavý boudy.

Tak to šlo stále dokola.

Kdo si myslíte, že vyhrál ? Jasně že já … hop hop hop.  Panička to vzdala, strká do boudy svoje zahradnické krámy, já si svůj stín vždycky najdu a jí ty lopatky v boudě nezreznou, protože na ně neprší.

A ještě něco k těm sýkorkám. Já na ně vždycky nevěřícně koukám, co všechno si na jaře do těch budek tahají za svinstvo. Já bych v tom nebydlela ani za nic a vůbec bych v tom binci nezakládala rodinu, fuj.  

Nějakým zázrakem ti prckové přežijí a na jaře je staří vyvádějí ven. To mě ale panička sakra hlídá. Máma s tátou sedí na stromě za zdí, volají je k sobě a oni někdy omylem přistanou u nás na dlažbě nebo na zdi, protože ještě neumí moc lítat.  To má potom panička fofry a já taky, žene mě domů. Já bych si s nimi ráda hrála, ale to ona si nechápe. Myslí si, že bych je chtěla sežrat. 

Proč bych je asi jedla? Maso na nich není, jsou samé peří a kdo by potom to peří plival? Já teda ne.

Je 11. března 2007, jaro je za rohem a já budu šmírovat sýkorky.  :o)

                                                                                  Růža