Já ano

Bylo jaro 2004 a já  jsem si pomalu zvykala na nový domov. Není jednoduché se přestěhovat, opustit vše, co máte rádi, sourozence, maminku, její mlíčko, voňavý pelech. Nemusela jsem si sice balit kufry, jela jsem s prázdnou, protože jsem nic neměla, ale i tak. Měla jsem v novém domově připravený proutěný pelíšek s dekou, byl sice místy okousaný, asi už v něm kdysi někdo spal, ale řekla jsem si, že to bude asi hodně chudá rodina, když každý nový pes nemá nový pelech, ale spát se v něm dalo.

První noc mě zavřela panička v kuchyni, tam byl pelech, abych jím náhodou nepočůrala koberce, a zkoušela, jestli budu brečet jako její první fenky, ale já sem jí převezla, ani jsem nepípla. Pravda je, že jsem jí tam nějakou tu louži vystřihla. Ale jakmile ráno otevřela dveře, proklouzla jsem jí mezi nohama  a pěkně jsem jí pochcandila koberec v chodbě, jééééé  ta byla ráda. Popadla mě, mazala se mnou ven, ale mně se zrovna už nechtělo. Proč taky? Když to nejde, tak to prostě nejde.

Hele, lidi, zkoušeli jste se někdy vykadit na koberec? Že ne? Tak to někdy zkuste, to je paráda, v novém domově jsem to zkoušela. Musíte si najít někde klidné místo, kde pochopitelně není panička, stojíte na měkkém, nic vás netlačí do tlapiček, pěkně v klidu přivřete oči, v klidu zatlačíte a hodíte bobana. Když něco málo zůstane na zadečku, krásně si ho ošoupete o ten koberec. Potom musíte odejít jako dáma, jako by se nic nestalo, nechovejte se podezřele, jinak vás prokouknou jako ta moje.

Asi jsem tenkrát někde dělala chybu, vždycky na to nějak přišla. Ale časem mi už ty její řeči lezly tak na nervy, proto jsem se rozhodla, že se s ní rozčilovat nebudu,  začala jsem čůrat a bobkovat tam, kde chtěla ona. Občas to ještě šoupnu na terasu nebo do atria, ale to jí tolik nevadí, sebere bobana na lopatku, spláchne to hadicí….ale to hlavní je, že nemele pantem, mám svatý klid.

                                                                           Růža