Omlouvám se za tu dlouhou přestávku, ale na psaní jsem neměla ni pomyšlení. Abych vysvětlila, proč jsem tady tak dlouho nepsala.


Měli jste někdy doma vetřelce? Já ano.

Jednou jsme s paničkou přijely z chalupy domů a byl tam vetřelec. Časem jsem zjistila, že je to lidské mládě, říká se mu kluk!

Stejně jste vy lidé zvláštní. Narodíte se, jste celí holí, bez ocásku, na sobě nemáte ani chlup, děsně řvete …. a hlavně, nelížete se. Mě a sourozence moje maminka vždy tak něžně olízala celé a to několikrát denně. Kdo to nezažil, přišel o hodně. Hlavně bříško, abych se dobře vykanadila.

Byl to pěkný blázinec. Na rok a půl  se k nám nastěhovali a měla jsem po klidu. Dokud jen ležel a řval, dalo se to nějak vydržet, ale jednou se postavil na 4 nohy a lezl, začal chodit a od té doby před ním nebylo kam utéct. Šťoural mě v uších, tahal za chlupy a za ocásek, lezl mi do pelechu, honil mě z místa na místo, bral mi moje hračky, hrabal se mi v granulích, do misky s vodou mi strkal ruce. Ale to nejhorší bylo, že mu zachutnaly moje piškoty a to jsem nemohla skousnout.
Malej, drzej, uřvanej a ještě k tomu nenažranej!

Vychovávají ho úplně stejně jako vychovávala panička mě. Dostává stejné povely jako já, když jsem byla malá: sedni si, lehni si, stůj, zůstaň tady, čekej. Myslím si, že já jsem se to naučila rychleji. Hlavně jsem byla  šikovnější, protože jsem uměla chodit daleko dřív. Všichni to u mě brali jako samozřejmost, ale u něj se mohli zjančit. Chápete, že jemu museli říkat „ otevři pusu“? Mně nikdo nemusel učit otvírat tlamičku, uměla jsem to hned. Jsou věci, které nikdy nepochopím. Jak říkám, cirkus.

Stále jsem si říkala, že už to někdy musí skončit …. a skončilo. Postavili si svůj domov
a my s paničkou už máme zase svůj zasloužený klídek. Občas nám ho sem sice šoupnou, ale to už se dá vydržet, protože už naštěstí tolik neřve a neškodí. Dokonce by se chtěl i mazlit, ale když si vzpomenu, jak mě ničil když tady u mě bydlel, nemám na mazlení chuť. Raději si počkám až dostane rozum.  

Jo, jo, taky bych chtěla, ale ne kluka, raději štěně. Bylo by po mně bílé, hezky chlupaťoučké, neječelo by, jen by si tak tiše kňouralo a chovalo by se normálně. Mám to ale od domácí zakázané a ona sama prý už nechce. Jí se klidně může nechtít, protože ona už má děti dvě.

Jedna z mých předchůdkyň, po které jsem podědila pelech klidně mohla štěňata mít a to hned 5 najednou. Mně by stačilo fakt jen jedno, ani bych si nevybírala, jestli to bude fenka nebo pes. Brala bych všechno.

Řeknu vám, to je řečí.

Že se s nimi nevyspala, dělá, jako by v pelechu spala s nimi.

Že bylo všude načůráno, nakadíno … jen jestli není nějaká moc líná na uklízení.

Dva měsíce se pořádně nehnula z domova … bla, bla, bla, bla.

Všechna štěňata prý obrečela …. tak proč se jich zbavovala?

Svoje děti si taky nechala a řeknu vám, pěkně dlouho!

Já bych si klidně dala říct, ale když mám svoje dny, tak na mě doma navlíkne šílený trenky s vložkou s křidýlkama a mně je jasný, že ze štěňat nebude nic. Viděli jste psa s vložkou?  Ještě, že mě tak nevodí ven. Co by si asi tak o mně pomysleli? To by po mně ani pes neštěkl. Pravda, trenky mi neobleče, ale foukne mi na zadek něco ve spreji, po kterém kýchám. Stejně vám ale řeknu, že má divný zvyk. Když někam jde, nastříká na sebe taky něco a přestane mi vonět paničkou. Proč si to ale stříká někam k uším a mně na zadek?

Časem mi to secvaklo … možná proto, že ona má zadek v kalhotách a tam by jí asi nikdo na ulici neočuchával. Ještě jsem to teda nikdy venku neviděla. 

Vždyť říkám … vy lidé jste zvláštní.

                                                                                               Růža