Kdo je u nás střelenej ?

Zase se vracím do roku  2005, je únor  a  pokračuju ve sněhovém zpravodajství.

To všichni pamatujete, sníh vydržel asi  tři měsíce a všichni psí milovníci zimních sportů se určitě  radovali jako já a panička. Ta se radovala tak, že si šla dokonce koupit zimní boty, ve kterých se chodí do hor. Musela jsem se smát, ona jim v obchodě asi neřekla, že bydlíme jen na kopci a ne v Alpách. Jako by ty peníze vyhodila z okna, protože od té doby sníh pořádně nebyl, letos asi jen tři dny. Já bych ty prašule investovala třeba do piškotů.

U nás doma na terase i v atriu byla spousta sněhu, paničce se to moc líbí, chodí se koukat z okna a raduje se když zase padá. Potom tam stejně vlítnu já a všechnu tu nádheru jí rozrajtuju.  A tak  mi zase panička musela dělat silničáře. Několikrát denně  běhala s lopatou a s koštětem, abych měla vymetené cestičky.

Jo, jo, komu z vás v životě někdo zametal cestičky? Myslím, že vás asi tolik není. To jen někteří vyvolení, (myslím tím jako sebe) mají takové štěstí. Musíte se nacpat do té správné rodiny jako já.


Nakonec nám na terase vznikla taková hromada sněhu, že i já jsem musela uznat, že před tím hrabáním to venku vypadalo líp.  Ale co s ní? Přiznám se, mě nenapadlo vůbec nic, ale kdo zná mojí paničku, ví, že panička k nápadu nemá nikdy daleko. Jak jde o blbosti, klidně by z nich mohla dělat státnici. Ona sice říká, že blbáky dělám jen já, ale od koho jsem je asi odkoukala? Kdo z vás to uhodl, má bod.

Vzala lopatu, přehazovala sníh, plácala a já jen koukala, co z toho vyleze.. Občas zalezla domů, prý aby se ohřála, ale stejně  šla jen čudit a na ohřívání se jen vymlouvala. Raději dělám, že to její lhaní nevidím.

Mám hodnou paničku, nestěžuju si, je to parťák a nedám na ni dopustit, ale myslím si, že se někdy o mně nepěkně vyjadřuje. Říká mi třeba: „lásko“, to je moc hezké, ale „ mrcho moje milovaná,  komiku, šašku, ty jsi střelená“ se mi vůbec nelíbí.  Co opravdu nesnáším je „Růženo“, tak mi říká, když se zlobí. Střelená nejsem, jsem jen veselý, hravý, temperamentní, komunikativní westík, žádná buchta, westíci už takoví jsou.

Abych se konečně dostala k tomu, co vlastně vytvořila.

Představte si, že postavila stupně vítězů. Já musela na ten nejvyšší stupínek a dala mi na krk medaili. Nechápavě jsem koukala a nevěděla o co jde. Prý tu zlatou mám za blbiny.

Že by se mě to vyhlašování vítězů na ZOH nějak uchvátilo, to teda ne. Chtěla jsem zdrhnout, ale nesměla jsem, protože se všechno muselo nafotit a já focení nesnáším. Tak jsem tam otráveně seděla a zábla mě pihel. Jsem snad tučňák? Divila se, že se mi to nelíbí, prý to staví pro mě, ale k čemu by mi to asi tak bylo? Já jí dám, že pro mě, pro sebe! Když bych tam ještě chvíli seděla, přimrznu a odloupnou mě na jaře.


Podívejte se na fotky a budete mít jasno, kdo je u nás doma střelenej?

Musela být určitě v minulém životě westík, jinak to nevidím. 

                                                                              Růža