Mele a mele

Bylo to v únoru 2005, to vám tady bylo tolik sněhu. Všichni říkali, že ani nepamatují, kdy naposledy tolik napadlo a já to nevěděla vůbec, protože to byla moje první zima.

Bylo pozdě večer a šly jsme na  procházku. Panička nabalená jako eskymák, já taky, protože na zimu mě moc nestříhá a ....hurááááá ven. Sníh padal a padal, krásně mrzlo, jen to pod tlapičkami křupalo. Ticho, bílo, nikde nikdo, jen my dvě, ten večer ta krása patřila jen nám.  Jako bych ani nebydlela ve městě.

Večer mě panička pouští bez vodítka, protože už u nás na kopci nejezdí tolik aut a pozdě večer skoro žádná, to je teprve to pravé lítání. Ale stejně to ještě není ono, nemyslete si, zas takovou svobodu, jakou bych  potřebovala nemám. 

Představte si, že si hezky vyšlapujete, ona se zastaví na kraji chodníku a najednou slyším „ zůstaň, sedni, čekej“. Chápete to? Kdyby to řekl někdo vám, sedli byste si na chodník? Nesedli, ona taky ne, ale já musím, protože jsme u silnice.  Panička se rozhlíží, jako by někoho hledala, ale nevím koho, když tam není ani noha. Potom mě pochválí „šikovná holka“ ( a to já teda fakt jsem), ukáže rukou na druhou stranu a řekne „utíkej na chodník“. Tak upaluju jako divá a zase mě pochválí. Ze začátku utíkala se mnou, to se mi moc líbilo, myslela jsem si, že je to nějaká naše nová hra, ale teď už se courá a já na ní na tom druhém chodníku musím čekat. L Asi jí ta hra už nebaví, ale taky by mohla pochopit, že mě zase nebaví to její loudání přes silnici.

Nebo zase jen tak klíďo vykračuju a slyším „ auto, sedni“. Co je mi do toho, že jede auto? Co si myslí, že si jako sednu a budu si to auto prohlížet? Mě zajímají jiné věci a ne auta. Musím všeho nechat, a zase si sednout. Nemůžu si v klidu očuchat co potřebuju…a řeknu vám, že je co očuchávat. Bezpečně poznám kde šel člověk, kočka, pes, nepřehlídnu jediný bobek a miluju popelnice, okolo nich je věcí, hned bych si je natahala domů. To ale zase slyším samé „fuj, fuj“.

Řeknu vám, jak jsme venku, pořád něco mele a mele. Já vím, máme svobodu slova, ale já jsem zase pro svobodu pohybu psů.

Jejda, to jsem se rozpovídala a nedopověděla vám tu naši večerní procházku. Ono toho sice už není tolik na vyprávění, ale dokončím to.

Minule jsem psala, že je moje panička poseroutka, protože se bojí po půlnoci venku. Ale tentokrát bylo venku tak krásně, nikde nebyla ani noha, protože byl velký mráz. Máme u nás na kopci svoje kolečko, tak jsme chodily a chodily. Nějak zapomněla na čas a já jí ani náhodou  přece nebudu hlásit, že už venku lítáme dvě hodiny, uznejte, byla bych sama proti sobě. Nakonec ale stejně koukla na hodinky, přála bych vám ji vidět, jak pelášila domů. Aby ne, byla jedna hodina po půlnoci.

Já jí nerozumím, sama se přesvědčila, že se nám venku nic nestalo, nemusí se ničeho bát, jsem s ní, nespustím ji z očí, hlídám ji. Ne, ona je prostě paličatá jako teriér a já s ní nehnu ….. do půlnoci doma a šmitec.

                                                                                         Růža